Sit-In-Test v mistrovské Dallaře-Opel 396 F3 Jarna Trulliho
Jednou z největších vycházejících hvězd automobilového sportu poloviny 90. let byl Ital Jarno Trulli. Motokárový mistr světa dostal roku 1995 za podpory Red Bullu první příležitost ve třídě starších Formulí 3, jen aby o rok později vyhrál coby junior Benettonu nabytý německý šampionát.
Jeho renomé bylo tak dobré, že mohl přeskočit F3000 a hned postoupil do kokpitu F1.
Po debutu s Minardim startoval za stáj Alaina Prosta, poté zakotvil u Eddieho Jordana, než se stal továrním jezdcem Renaultu a roku 2004 s Francouzi dobyl největšího úspěchu své kariéry: vyhrál Grand Prix Monaka. V neposlední řadě i díky šikovnému managementu si pak rodák z Pescary vydělal ohromné jmění coby tovární pilot Toyoty F1, i když Japoncům dokázal během pěti let dojet pouze pro čtyři třetí místa.
Dallaru-Opel 396 pro Trulliho roku 1996 nasazovala švýcarská stáj Hasiho Kaufmanna KMS. Ital pojmenovaný po velkém motorkáři Jarno Saarinenovi, se s ní v Německu stal před Arndem Meierem a Nickem Heidfeldem (také na Dallarách 396!) šampionem F3 a dojel třetí v Macau.
Díky panu Walterovi Falbesonerovi jsem si mohl před několika dny Trulliho vůz vyzkoušet. Je v něm sice ještě úzká sedačka malého Trulliho, i já jsem se do něj ale relativně dobře vešel. Bez sedačky by se jistě dalo hovořit o pohodlné pozici.
Není divu: Gianpaolo Dallara svůj Tipo 396 řešil tak, aby se v něm cítili piloti všech možných statůr – vždyť tehdy naprosto ovládl nejdůležitější šampionáty světa a prodal jich několik desítek. Každý, kdo chtěl ve Formuli 3 uspět, musel mít toto šasi – ve Velké Británii s ním triumfoval Ralph Firman.
Přehled z kokpitu ven je výborný, jediné manko Dallaray 396 je možná velmi maličká „palubní deska“: na digitální otáčkoměr, měřidla tlaku oleje a podobné je přes volant sotva vidět.
Text: Roman Klemm
Foto: Roman Klemm / Walter Falbesoner