Radouň: Jak se ztrapnit v žumpě aneb jak náročné je dělat předjezdce
Na loňské Radouňské Rallye se poprvé objevila nově složená posádka Aleš Holakovský – Alexandra Streubel, a to v roli předjezdců. Jelikož se zde dvojici přihodila řada nezvyklých zážitků, zavzpomínala na ně u příležitosti letošní Radouňské Rallye pro jezdce typickou formu auto-rozhovoru.
Aleši, jsi si jistý, že chceš skutečně veřejně sdělovat níže uvedená fakta, která mohou v očích rallyových fanoušků zásadně poškodit tvojí image, pět let pracně budovanou hodnotnými výkony na mezinárodních soutěžích typu Jänner Rallye či Barum Rally? Včetně loňského poctivou účastí vyjetého titulu vítěze třídy 10 v MČR?
Ale jo, risknu to. Rallye je z mého pohledu svojí podstatou punková záležitost a naše zážitky z Radouně jsou dostatečně punkové, takže proč ne. Když ovšem říkám, že rally je punková záležitost, tak s tím jedním dechem dodávám, že o to více je třeba dbát na dodržování předpisů a zejména eliminaci rizik. A od toho jsou tu mimo jiné i předjezdci, které jsme na Radouni právě dělali. Takže ano, je třeba o tom napsat! 🙂
A jsi si jistý, že to unese i tvoje spolujezdkyně, pro kterou to bylo první setkání s reálnou rallye?
Alexandra je dostatečně sebevědomá žena, navíc s jistou mírou exhibicionismu, takže to určitě zvládne. A navíc dostane níže možnost cenzury i vlastního vyjádření.
Výborně. Takže jak k Vašemu předjezdeckému startu došlo?
Bezprostředním impulsem bylo to, že mě Alex porazila v naší společné „Velké adventní běžecké výzvě“, a toto byl jeden z bodů její výhry. Nicméně o tom, že bychom spolu mohli jet rallye, už jsme se bavili skoro rok předem během Alexandřiných dlouhých lockdownových návštěv u nás doma. Ostatně, naše dcery spolu sedí ve škole v lavici, takže se logicky nabízí, že my bychom spolu zase měli sedět v kokpitu závodního vozu, že.
Navíc synové jsou nejlepší kámoši, s mojí manželkou Evičkou „Zpěvačkou“ už toho Alex naběhala tolik, kolik jsme toho spolu snad ještě ani neujeli po RZtách, a fyzickou kondici spolu čas od času trénujeme například i na extrémních běžeckých překážkových závodech Predator Race. Ty určitě také vyzkoušejte, a vezměte i děti, pokud se o ně nebojíte.
Původně bylo v plánu, že bychom spolu jeli Rally Příbram, ale ta byla zrušena, takže se nabízela Radouň. Když jsem se dozvěděl, že budeme moci na Radouni předjezdcovat, tak jsem si říkal výborně, to je na zaučení se do rally pro nového spolujezdce ideální. Navíc v ČMPR stejně moje Felda nemá vhodnou třídu, kde by mohla rovnoprávně závodit, kterou měla až do loňska v MČR. A navíc zde spolu s námi jako předjezdci figurovali i sourozenci Engovi, a o Radouni se říká, že je to „barumka ČMPR“. Takže co víc si přát…
Jak tedy probíhaly předstartovní přípravy a seznamovací jízdy?
To již prosím punkově. Nejprve bylo nutné zbavit se v pátek ráno všech dětí, psa, a naopak sehnat blok na rozpis („Cože, já měla vzít blok? A kde ho mám asi tak vzít?“), takže jsme na jih Čech dorazili až nějaké tři hodinky před koncem seznamovacích jízd, zatímco normálně se zde trénuje už od čtvrtka. Řeklo by se „no na předjezdce snad ještě dobrý“, ale úplně to tak nebylo. Horní Radouň, Okrouhlá Radouň a Kostelní Radouň totiž tvoří pro cizince, kteří zde ještě nikdy nebyli, jakýsi těžko pochopitelný propletenec obcí.
Ten byl navíc vyšperkován rozsáhlou rekonstrukcí a uzavírkou hlavní silnice, která dokonale zmátla i všechny navigace. Radouňští pořadatelé jsou sice extrémně sympatičtí, ale i přesto nás kromě itineráře vybavili pouze celkovou mapou oblasti bez detailů RZ, takže najednou se i nalezení startu RZ 1 v obci s půvabným názvem Dívčí Kopy ukázalo jako téměř neřešitelný problém.
Nakonec jste ale start první erzety našli, ne?
Nakonec ano, Alexandra se hodila do rally-módu, nebrala telefony z práce a dokonce ani naší sousedce, která se urputně dožadovala receptu na dort. Spokojeně jsme tedy RZ 1/3 natrénovali na standardní dva průjezdy. Naše spokojenost ovšem trvala jenom do doby, než jsme si v cíli druhého (!) průjezdu všimli, že jsme nikoliv v cíli RZ 1/3, ale v cíli RZ 5/7.
Následovalo tedy další luštění map, než jsme pochopili, co se vlastně stalo. Uprostřed erzety v Horní Radouni totiž dochází ke křížení RZ první a druhé etapy, přičemž jedna je ještě okruhová. Z důvodu časového presu a prvního setkání spolujezdkyně s rallyovým itinerářem v životě jsme to jaksi nezaregistrovali a napsali si hybridně polovinu RZ 1/3 společně s polovinou okruhové RZ 5/7. Polehčující okolností nám může být fakt, že když jsme se o tom bavili s jinými posádkami, tak říkaly, že při první účasti v Radouni měli stejný problém.
Už jsme skutečně neměli čas vracet se znovu na start RZ 1/3, takže její druhou část jsme nenajížděli podle itineráře, když se nepodařilo s určitostí nalézt záchytný bod, ale jenom podle té celkové mapy. Rozpis začal připomínat puzzle, nicméně zdálo se nám, že se to podařilo. Další dvě RZ jsme už pak museli natrénovat jenom na jeden průjezd a mimo oficiální čas pro seznamovací jízdy. Ospravedlnili jsme si to tím, že nezávodíme, takže nejednáme proti pravidlům, a naopak je v zájmu řádného průběhu soutěže, aby se předjezdci seznámili s tratí.
No dobře, ale i tak hanba vám! A co potom, už jste se polepšili a chovali se jako řádní předjezdci?
No, byl takový záměr. Zejména, když nás pořadatelé na rozpravě před startem důrazně upozornili, že je nás šest předjezdců, a že očekávají, že nás alespoň polovina dojede. Prý už se jim také stalo, že dojel jenom jeden, a že to už je fakt málo. V první rundě RZ se nám to docela i dařilo. Jenom jsme se na šotolinovém úseku v Horní Radouni, trénovaném právě jenom podle té celkové mapy, ztratili v rozpisu, když nám tam chyběla jedna zatáčka.
Přebrzdili jsme kvůli tomu jednu odbočku na šotolině, ale pak jsme se po odbočení na hlavní zase našli a pokračovali dle rozpisu až do cíle. Jenom nám tam ještě chyběl přírodní retardér na šotolině před ředitelstvím soutěže, kterého jsme si v tréninku také nevšimli. Takže najednou před námi bylo mlíko a diváci a museli jsme si odcouvat pár metrů nazpátek. Ale to jsou v kontextu dalšího v zásadě detaily. Jinak jsme se sladili rychle a Alex se projevila jako přírody talentovaný spolujezdec.
Drobné navigační problémy v neznámém prostředí plném stavebních úprav zanedbáme – jako předjezdec má člověk výhodu, že nemůže dostat penalizaci, ale zase je o to více by bylo trapné dělat zmatky na startu. No ale pokaždé jsme to nějak stihli, včetně fotky s kolegou předjezdcem a asi už na věčné časy, jako se sovětským svazem, jediným českým jezdcem Formule 1 Tomášem Engem.
No, někdo holt bere tu svojí kariéru hopem a hned při prvním závodě startuje hned vedle jezdce F1. 😉
Skoro idylka, ale pak se to pokazilo…
Pak se setmělo a následovaly opakované noční průjezdy těchto RZ. Na šotolině v Horní Radouni jsme se opět ztratili, ale to jsme čekali, a už jsme tu jeli podruhé. Takže jsem jel po paměti. Přiblížil se nájezd do pravé 6 na hlavní. Z tréninku jsem měl zafixováno, že do ní není nutné extra zpomalovat. Ještě hlásím do interkomu Alex: „To je ta P6, tady se zase najdeme“, když tu najednou HOP, předek auta vystřelil do vzduchu přes hranu odbočení a dopadnul až na krajnici, která končila betonovým mostkem. Bylo jasné, že to asi nevyjde.
Na zabrzdění zbyl tak metr, takže to samozřejmě nevyšlo. Felicie hupla z mostku a čumákem se dole zarazila do něčeho pocitově naštěstí měkkého. Světlená rampa skončila asi 1 cm před plotem přilehlé zahrady. V hlavě i ústy mi okamžitě proletělo, co jsem to za kokota, nabourat poprvé s Feldou, po druhé v životě na rally celkově, a to ještě jenom jako předjezdec, a to ještě v debilním pomalém odbočení jako v autoškole. A v Radouni!
To jsi teda fakt vostuda….
Auto zůstalo v poloze, kdy dělalo stojku z mostu, podobně jako kdysi Karel Trojan s Richardem Nesvadbou s Octavií WRC v Římově při Rallye Český Krumlov 2003, jak si někteří pamětníci na sociálních sítích rychle vzpomněli. Když jsme se z něho v této poloze vyškrábali, tak kromě nadávání a přemýšlení o tom, jestli se auto stihne opravit do bohemky, nastal další adrenalin.
A to jestli nám někdo za námi Feldu definitivně sroluje dolů z mostku, protože na výjezdu ze zatáčky byla přímo na ráně. Párkrát to bylo jen tak tak, nejhorší bylo startovní číslo 10. Po něm už jsem se docela nervově obrnil i já. Pozitivem bylo, že Alexandra se touto adrenalinovou situací dobře bavila, a že kousek od místa nehody stáli Tomášové a Petr Klokočníkovi, kteří byli tak hodní, že nám zde dělali servisní doprovod.
A jak se říká, pro dobrotu na žebrotu, takže z toho měli směnu do tří hodin do rána při opravování vozu, abychom druhý den mohli opět „vzorně“ plnit roli předjezdců. Nejvíce to schytal výfuk. Tímto jim ještě jednou moc děkujeme za zároveň se opět (již naposledy) 🙂 omlouvám za nečekanou komplikaci. J
Ale ještě předtím jste museli Feldu nějak vyprostit, ne?
Ano, zde zase patří maximální poděkování místním výrazně pro-rallyově naladěným radouňským obyvatelům. Ti nejenomže s námi měli soucit a sympatie, ale zejména v rekordně krátkém čase zmobilizovali veškerou dostupnou těžkou techniku. Jelikož Felda byla pod mostkem zaklíněna tak poctivě, že ani traktor nepomohl, muselo být povoláno velké lesácké rameno a Felda musela být podvázána a vytažena vzduchem.
Vyprošťovací práce navíc lehce komplikoval fakt, že jsme se při nich pohybovali ve stoce (teda hlavně já), kam prý místní chalupář Pražák vypouští splašky, což nehezký zápach potvrzoval. Kamarád Petr Pelc, provádějící opravu vozu, mi psal ještě deset dní po soutěži, že příště mám padat do něčeho méně smradlavého (to bylo poslušně splněno na podzim v Českém Krumlově).
Naštěstí se po vytažení vozu se ukázalo, že díky tomu, do čeho auto spadlo, na něm nevznikly zásadnější škody. Pokud by tam místo těch s*aček bylo betonové koryto, bylo by to výrazně horší…
A jak tedy probíhala druhá etapa?
No my ani náš obětavý „Klokanský“ doprovod jsme se moc nevyspali, nicméně vůz byl díky chlapům zpojízdněn a připraven. Na startu etapy nás pořadatelé a pořadatelky vroucně vítali, zřejmě z té obavy o nedostatek předjezdců v pozdějších fázích závodu. Fakt jsem měl pocit, že nás vidí raději, než kdybychom byli běžná závodící posádka. 🙂
Vyrazili jsme tedy vstříc druhé etapě, nicméně zadní část provizorně opraveného zničeného výfuku nevydržela hrbolatý příjezd k první RZ, takže jsme jej za velkého rámusu při bouchání o kastli táhli po zemi. K tomu se přidala navigační chyba v nepřehledném lesním úseku, takže ve snaze stihnout časovku jsme docela rychle couvali po jakési štěrkové cestě a já jen čekal, když se to šprajcne a uděláme o výfuk stojku, podobně jako v noci o mostek.
Nicméně časovku se podařilo stihnout, a dokonce jsem před startem pomocí svých kouzelných kleštiček, které stále vozím stále v brašně, a už nás mnohokrát zachránily, dokázal demontovat výfuk pryč z auta a zanechat jej tam pořadatelům. Takže naší další předjezdecké jízdě nic nebránilo a mohli jsme si vyzkoušet i známý radouňský okruh.
Na výjezdu z něho jsme sice měli trošku na mále, stejně jako masivní kamenný patník u křižovatky, nicméně Alexandra si tu mohla při své premiéře úspěšně i vyzkoušet počítání kol, což bývá v rally nezřídka ošemetné.
Vaše srdce si však získala jiná erzeta – prozraď nám která!
Byla to RZ Blažejov – Strmilov, a dle ohlasů ostatních posádek to velká část z nich měla stejně. Tato RZ byla plná horizontů, obsahovala zajímavý zamotaný a dlouhý průjezd Střížovicemi a postupně gradovala sériemi středně rychlých esíček ze zatáčky do zatáčky a přes horizonty.
Alex to tu krásně četla a zároveň byla tato RZ ideální na další slaďování se v rozpisu a diktátu, takže vůbec nevadilo, že se jela třikrát, ba naopak. Byť se několika posádkám staly zdejší horizonty osudnými. No a po jejím třetím projetí jsme, se i přes předchozí patálie, dostali na cílovou rampu, jak se na seriózní předjezdce sluší a patří.
Já však vím, že hlavní pointa celého vašeho účinkování na Radouni přišla až v neděli, když už se nezávodilo! Jak to???
Ano, a v zásadě proto to také celé píšu! Druhý den po závodě, v klidu a za denního světla, jsme se jeli podívat na ten šotolinový úsek v Radouni, kde jsme se v noci pokaždé ztratili. Objevili jsme tu chybějící nenapsanou zatáčku, čili důvod ztracení se v rozpisu byl odhalen. Nic dalšího zlého netuše jsme pokračovali k místu naší nehody.
Ale co nevidíme, my jsme jeli při závodě po úplně jiné silnici, než kterou jsme si napsali!!! Jenomže jak už jsme byli předtím vždy ztracení v rozpisu, tak jsem to v noci ani nepoznal. A to byl také možná důvod naší nehody, protože jsem měl z tréninku v hlavě při jízdě „na oči“ zapamatovanou jinou silnici, než po které jsme reálně jeli.
A jak se to mohlo stát? Mezi šotolinovou místní komunikací a hlavní silnici vedly kousek od sebe dvě velmi podobné, cca 200 metrů dlouhé, propojky. Při seznamovacích jízdách podle celkové mapy jsme trefili tu špatnou, a při závodě to už pak díky předchozí chybě v rozpisu nepoznali…velmi kuriózní a velmi poučné! Nikdy není nic možné podcenit. A v Radouni už vůbec ne!
To jsou vskutku skandální příběhy! Nicméně konec dobrý, všechno dobré. Ale dej také slovo spolujezdkyni, kór když šlo o její rallyovou premiéru. Takže Alexandro, jaké pocity a dojmy sis ze soutěže odnesla? Ať už pozitivní nebo negativní?
On to totiž Aleš nezmínil tak úplně přesně… Účast v rally jsem dostala jako „zážitek all inclusive“ za výhru v naší vzájemné běžecké challenge (on moc dobře věděl, že se bojím auta ve smyku, takže jeho motivy raději nebudu rozebírat ?…). Viděno touto optikou, je pak jasné, jak je možné, že mám při účasti na háku blok a vyžaduji zážitek jaksi kompletní ?… Však jsem si to přijela užít ?…
A to jsem tedy koukala, protože účastníci tohoto motoristického sportu mi přišli, s odpuštěním, jako banda marťanů. Ale sympatických marťanů… Docela chytlavých marťanů… No, co k tomu dodat ??…
Když jsme u těch pocitů, já vážně nejsem zvyklá celý den (několik dnů!) sedět, natož zavřená v autě, nehýbat se a jíst bagety, tatranky, klobásy, sekanou… Hotová mučírna… Pak se už není co divit, když před startem každé RZ jsou závodníci mužského pohlaví vyprázdnit močový měchýř a já jen smutně koukám, protože lesík v lepším případě příliš daleko, v horším v nedohlednu. Tak alespoň vyhlížím ovocné stromy, abych do sebe dostala pár vitaminů… Hotový absťák. Ale už si zvykám ?.
[FOTO 12]
A co tě na rallye jako takové zaujalo napoprvé nejvíce? A co se Ti třeba naopak moc nelíbilo?
Hele, úplně upřímně, víš, co mě zaujalo opravdu nejvíc? Že se mi v autě nedělá blbě. Protože normálně ano. Nemůžu ani číst, ani koukat do mobilu nebo do mapy. Někdy nemůžu ani sedět a koukat z okýnka v režimu „pasažér“ (holt jsem zvyklá řídit ?). Ale při psaní nebo čtení rozpisu to najednou funguje úplně jinak – boží ?.
(Aleš si bere zpět slovo:) No jo, Alessandru rallye zaujala natolik, že si pak střihla jako druhou soutěž v životě hned historickou barumku vedle Honzy Šimánka, kde zažila hned dvě odstoupení během jedné soutěže. To doufám, že se mnou nikdy nezažije, maximálně tak jenom jedno a to ještě maximálně v roli předjezdce. J
Spolu jste pak loni úspěšně odjeli ještě Rally Pačejov v rámci MČR, Rallysraz Běšiny a Mikuláš Rally Slušovice na závěr sezony. O tom nám nechcete povyprávět nějaké veselé příhody?
Ale jo, ale až jindy, teď už by to bylo moc dlouhé a nikdo by to nedočet 😉
Tak to se budeme těšit. A co vlastně plánuje posádka Holakovský – Streubel jet letos?
Posádka Holakovský – Streubel neplánuje nic, bude to posádka Holakovský – Wood, neboť u spolujezdkyně proběhla změna jména. Nicméně o letošních plánech si také více povíme až příště.
Ale abychom netajnůstkařili až přespříliš, když už se nám beztak přechýlila polovina sezony, tak prozradíme, že náš program bude sice kratší, ale o to různorodější – bude obsahovat soutěž Mistrovství Evropy, soutěž s nejvyšším počtem rybníků kolem RZ, nejlepší škodovácký sraz, a snad i soutěž v jedné z nejvýznamnějších středoevropských metropolí 😉
Počkáme si tedy na další sebe-rozhovor a přejeme všem rally-fanouškům hezké léto, ať už u tratí rychlostních zkoušek nebo někde na dovolených!
Děkujeme si za rozhovor a přejeme také tak.
Aleš Holakovský
