Zdeněk Basík: „Kromě jedné sezóny v trabantu jsem zůstal věrný škodovkám.“
Dvacet sezón se v prostředí rallye v letech 1974 – 1993 pohyboval jako jezdec i spolujezdec Zdeněk Basík a vedle soutěží přidal i starty v závodech automobilů do vrchu a rallyekrosu.
Nejdříve jste usedl na sedadlo spolujezdce, bylo to v letech 1974 – 1977 a úplné začátky proběhly na Slovensku při výkonu základní vojenské služby.
„Přes Duklu Benešov jsem se dostal do Dukly Nitra, která byla jedinou Duklou v ČSSR zaměřenou na automobilový sport. Moji první soutěží byla oblastka Rallye Nové Zámky 1974, kde jsem dělal spolujezdce Jardovi Častoralovi a ten s námi nacouval na jedné z erzet do lesa.
Další soutěží byla tuším Rallye Orava Dolný Kubín, ale nevím, kolikátí jsme skončili. Snad pátí. Určitě bylo startů v roce 1974 více.“
Po roce závodění jste se objevil v ostrém plnokrevném soutěžáku.
“V roce 1975 dostala Dukla Nitra dvě první nové Škody 120 S Rally. Jednu dostal přidělenou poručík Karel Plička a tomu jsem dělal mitfáru na Mistrovství Slovenska. Druhou poručík Josef Zubal a tomu zase diktoval rozpis Jarda Častoral. Bohužel si nepamatuju, co všechno jsme jeli.
Určitě vím o startech v Půchově, na Laugaricio Trenčín a snad na nějakých Košicích (pozn.autora: v Košicích se jely celkem tři různé soutěže). Sezónu jsme zakončili na prvním, nebo druhém místě ve třídě A2-2000. Vyhlášení mistrovství bylo na podzim a to už jsem byl v civilu.”
Tahle slovenská zkušenost Vám pomohla, do civilu jste si odvezl druhou výkonnostní třídu a tím i možnost startů v malém mistráku.
“V roce 1976 jsem začal jezdit s Jiřím Achsem Mistrovství ČSR jako spolujezdec ve třídě A2 1000. Na přední příčky jsme sice nedosáhli, ale udrželi jsme se. O rok později Jirka koupil škodovku třídy A2 1150, ale moc se nám nedařilo a spadli jsme zpět do oblastního přeboru.”
A vy jste se najednou objevil v závodech do vrchu. Pohled na vozy třídy A1 Škoda bez bezpečnostních rámů budil respekt…
“V roce 1979 jsem si koupil Škodu 120 LS a z finančních důvodů jsem začal jezdit pouze závody do vrchu v nejlevnější třídě A1-Škoda. Při jízdě do práce mi taxikář nedal přednost. Musel jsem si postavil nové auto a protože mi zbyly peníze, tak že si dáme s kamarádem jednu soutěž.
Jenže jeho žena byla proti. Pravila: “Hele, on má děti, to si k tobě radši sednu já… A sedla.”
A dalších několik sezón jste spojil s touto dámou – Alenou Prchlíkovou.
“Postupně jsme z oblastí postoupili až do federálního mistrovství. Bylo to poprvé, co jsem v rally seděl za volantem a hned jsme dali jsme na první vložce v Rally Toužim 1980 velkou ránu. Čtyřikrát přes střechu, ale naštěstí na louku, do měkkého. A zase to znamenalo postavit nové auto a chuť se rehabilitovat. Na Rallye Plzeň jsme byli třetí a na bedně nám zachutnalo.
Další soutěží byla oblastní Rally Klatovy a tam jsme dali z druhého místa opět ránu, ale jenom na chladič. Mezi tím jsem jezdil i kopce a vyjel si druhou výkonnostní třídu. V sezóně 1981 už jsme si v rallye začali věřit a výsledkem byl postup do Přeboru ČSR. A další sezóna stačila k vysněnému postupu do “federálu”, který jsme potvrdili a oslavili na Slovácké rallye Hodonín druhým místem ve třídě a jedenáctým absolutně.”
Jak vzpomínáte na soutěže, které už se řadu let nejezdí – třeba Litvínov, Toužim, Varnsdorf nebo Hodonín?
Na Rallye Chemopetrol Litvínov mám jen krásné vzpomínky. Ty rychlostní zkoušky v Krušných horách patřily k nejsilnějším zážitkům. Jezdily se také při Rallye Sklounion Teplice. Rychlostní zkoušky Osek, Dlouhá Louka, Moldava, Mníšek, Fláje, Nová Ves, to byla paráda. Z ostatních si moc nepamatuji. Jenom v Hodoníně nějaké děsivé drncání v písku, po lese, přes kořeny.“
Pouhá jedna sezóna stačila k postupu do Mistrovství ČSSR a bylo to z pozice vicemistra třídy.
„Jinými slovy byly to tři sezóny z oblastí až do federálu. A z kterého místa už ani nevím. Pamatuji si jenom, že tam byli nějací bratři Morevové, kteří nás neustále pojížděli a na závěrečné soutěži sezóny jim při rozebírání na technické kontrole něco nepovoleného našli a diskvalifikovali. Ale jenom z toho Hodonína.“
Od roku 1983 jste startoval v Mistrovství ČSSR. Tady už bylo asi daleko těžší se prosadit na bednu nebo bodované příčky.
“Jo, jo, bylo to pro chudého soukromníka hodně náročné. O bedně se nám ani nesnilo. Výsledky v první desítce byly naše maximum. Auto přísně sériové, o závodních tlumičích se mi jenom zdálo, ty byly až později. Dobrá historka byla v roce 1983 v Teplicích. Alena den před startem onemocněla, tak jsem zavolal Tomáše Horu, aby mi to přečetl.
Někde na druhé vložce byly takové skákací horizonty, jemu se nějak skřípnul nerv, začal zvracet, skoro upadal do bezvědomí, a to nás teprve čekala noční část. Byl děsně statečný. Ve stopce erzety jsem ho vždycky vzbudil, aby dal výkaz, ale nevzdal to, neutekl. Dodnes před ním smekám.“
V roce 1984 nastala změna spolujezdce a vedle vás usedal Jaroslav Máša.
“To bylo tak. Jeli jsme s Jardou Mášou Rally Škoda a já si začal myslet, že podvědomě jedu s Alenou opatrně, a že bych mohl být s chlapem rychlejší. Dodnes nevím, jestli jsem měl pravdu. Fakt je, že když jsme někam spadli, tak měl větší sílu tlačit…
A v Teplicích jsme poprvé v životě v polovině soutěže vedli třídu. Nejspíš to ale bylo tím, že naše škodovka, když najednou začala jet, tak to byla předzvěst, že brzy lehne motor.“
Jaké zázemí jste měli v ASK Stavby Praha, byl to ve své době hodně silný a početný tým.
“No, nejsilnější byli jiní, ale u nás v klubu nějaké peníze asi i byly, když bylo třeba na špičkového závodního escorta z Anglie. Já ale “cucal” nejspíš z posledního cecíku. Spíš mi občas něco přikáplo, žádná sláva to ale nebyla. Od toho tam byli jiní oblíbenci šéfa pana Mráze.“
Měl jste to štěstí, že Vás navigoval jeden z nejlepších českých spolujezdců Miroslav Fanta. Jak na tuhle spolupráci vzpomínáte?
“Jenom v nejlepším! Byl pro mě obrovským , hlavně technickým přínosem. On jezdil s Daliborem Mrštinou a spadli do Přeboru Čech, tak dostal na mě výjimku do Mistrovství ČSSR. Mrštinovo auto bylo technicky jako fabrické. Míra bydlel v domě s dokonale zařízenou obrovskou dílnou a měl velké známosti v soutěžním oddělení AZNP v Boleslavi.
Poprvé jsem měl motor na brzdě. Přes zimu jsme u něj postavili nové auto a výkonnost šla nahoru. V 1988 jsme dokonce byli na poslední Příbrami asi čtyři teoretičtí adepti na titul. Nám v Bohosticích praskla klika, tamtéž s tím praštil Vašek Polívka a ani nevím, kdo toho mistra tenkrát vyhrál. A k tomu přišel Mirek Fanta s tím, že končí a pojede na Dakar.“
Následoval přestup ze stodvacítky do trabanta a pak do Škody Favorit.
“Podařilo se mi docela dobře prodat stodvacítku, byla jako z fabriky, a tak bylo na Favorita. Koupil jsem ho ale až na jaře 1989, a tak jsem vyžebral v klubu alespoň trabanta. A byla to docela fajn sezóna. Poprvé v životě mi někdo postavil auto a přivezl mi ho na start.
Poprvé jsem do toho sedl cestou na start v Krumlově a překvapilo mě, jak se s tím dá zacházet. Ne, že by to jelo, ale jízdní vlastnosti byly výborné. Sezóna nebyla tak špatná. Škoda, že z toho dvakrát něco upadlo a jednou se to zadřelo. Hezký byl závěr sezóny na Rallye Sachsenring v NDR.
Asi padesát „trábošů“ na startu a v půli soutěže bylo pořadí Galle (tovární jezdec), Jarda Rajchman a my jako třetí. Pak se nám rozpadlo zapalování. Hoši nějak nedotáhli čtyřku šroubeček. A pak už následovaly starty s favoritem.“
Jaký byl návrat na slovenské erzety v rámci Mistrovství ČSSR, po letech na Slovensko, kde jste vlastně v polovině sedmdesátých let s autosportem začínal?
„V podstatě jsem v Mistrovství ČSSR na nějakou známou vložku z těch dob, kdy jsem zde jezdil slovenské oblasti a Mistrovství SSR, nenarazil. Nejnáročnější rychlostní zkoušky nabídly technické úseky na Rally Tríbeč a Rally Tatry. Tam byly některé stejné, jako se jezdily později na Rallye Gemer Dobšiná.“
Vaši největší soupeři ve třídách, s nimiž jste se přetahoval na erzetách o vteřiny?
“Těch, co jsme se pravidelně “naháněli”, byla spousta. Třeba ve třídě Škoda 120 LS namátkou Míra Dušek, Vašek Polívka, Luboš Březík, bratři Švihálkové, Martin Hák, Láďa Vyška nebo Pepa Fiala. Ve Favoritech v N 1300 to byli samozřejmě fabrikanti, Míra Dušek, Vláďa Mužák, Jarda Roubíček a později posádky s Citroëny AX a Suzuki Swift.”
Které soutěže patřily mezi vaše oblíbené?
“Obecně ty, kde se pravidelně dařilo a kde se moc neničilo auto. Třeba Rallye Sklo Union Teplice, Rallye Příbram, Rallye Škoda – Bohemia, Valašská rally Vsetín nebo soutěž v okolí Českého Krumlova. Nebo pro mě úspěšná Rallye Sachsenring a rakouská Semperit.”
Kterých dílčích výsledků v jednotlivých soutěžích si nejvíce považujete?
“Bylo by jich víc, ne vždy se nakonec podařilo spatřit cíl. Třeba v Teplicích, tam jsme vyhráli, ale jednou také odpadli z prvního místa. Nebo při hodně náročné Rally Gemer. Honili jsme se s Vláďou Mužákem. Před poslední vložkou jsme byli před ním o devatenáct sekund na druhém místě za Duškem. Po startu poslední erzety jsem minul odbočku z asfaltu do lesa a musel couvat.
V duchu jsem si řekl, inu, budeme třetí, ale tu jízdu lesem si užiju. A nádherně jsem se svezl. Zhruba v polovině vložky se jelo nedaleko cíle, potom ještě taková smyčka několik kilometrů rozbíječka po „kotárech“ vysoko po úbočí hor. Přijeli jsme do cíle, přišel ke mě Karel Šimek od Mužáka a hlásil: „V půlce jsi ztrácel dvacet vteřin, asi budeš třetí“.
Já mu řekl, že uvidíme, že jsem sice couval, ale pak mi zachutnalo. Za minutu přijel Vláďa a měl na vteřinu stejný čas a vložku jsme vyhráli oba. Moc hezký zážitek. Podobně jsme se honili s Ladislavem Výškou v Teplicích, když jsme tam vyhráli třídu o pouhou jednu vteřinu.“
Jaké sezóny byly ve vaší dvacetileté kariéře nejpovedenější ?
“Ve Škodě 120 LS to byl bezesporu rok 1988, kdy jsme před poslední soutěží v Příbrami aspirovali na mistrovský titul. Jak už jsem uvedl, vyřadila nás praskla klika. S Favoritem pak rok 1991. To jsme skončili celkově ve třídě třetí.
Ve Vsetíně na rozebírání uznali jednomu závodníkovi podvedený motor (fabrický) a já měl rudo před očima, poslal jsem do pr…. šéfa techniků legendárního Jarolímka. Zapakoval, odjel a přišli jsme o druhé, eventuelně první místo.“
Objevil jste se také v několika závodech do vrchu a získal v nich druhou výkonnostní třídu ve třídě A1 Škoda, kde startoval velký počet jezdců. Bavilo Vás to?
“Upřímně, nebavilo a moc už si z toho nepamatuju. Snad jen několik míst – Zruč, Kamýk, Lovosice, Žacléř… Byla to oproti rallye levnější disciplína, ale pořád se čekalo a já se pomalu rozehříval. To i na soutěžích první erzety u mě nestály za moc. Ale v kopcích jsem byl poprvé na bedně, a to bylo fajn.“
Startoval jste také s vozem A1 Škoda. Jak jste vnímal závodění “bez rámů”. V nejméně upravených autech nemusel být. Nebyl to trochu paradox?
„I podvozkově byla ta auta značně nestabilní, sériové tlumiče… v tričku, riflích, motocyklová přilba. No bylo nám dvacet a děsně jsme si věřili. Když prohlížím staré fotky, tak občas musel mít člověk prostě trochu kliku. Dneska jsou třeba helmy i na koloběžky.“
V enkových autech, jak “malých”, tak potom “velkých”, byly trochu problémy s čistotou.
“Na vlastní oči jsem viděl sundanou hlavu válců auta, které neodpovídalo řádům, pokoutné diskuse bafuňářů. S „čistotou“ byly problémy stále, ale nějak se některým jezdcům dokazování vyhýbalo, zvláště posádkám jednoho týmu. Jelo jim to a řadilo jako z praku, k tomu micheliny…no, prali jsme se s nimi statečně.“
Kromě domácích soutěží jste závodil také v cizině, třeba v Německu nebo Rakousku.
“Hezké vzpomínky mám na Sachsenring 1985, protože byla bedna, první ve třídě, v nějaké obskurní A-700+ a třetí absolutně, to bylo příjemné. Nejlepší bylo, že jsme pojeli Emila Trinerů. Za úspěch beru i to, že na Valašské zimě nám dal Haugland „jenom“ čtvrt hodiny.
Jeli jsme dvakrát Semperitku. V roce 1990 jsme skončili ve třídě třetí, v roce 1992 druzí. Nádhera, tam bylo Citroenů a Swiftů, to byla dřina…. Ale povedlo se.“
Sledujete současnou rally, nebo dokonce startujete na nějakých revivalech a legendách?
“Byl jsem se podívat asi dvakrát na revivalu, co pořádá Eda. Chtělo by to, abychom my pamětníci už nosili visačky se jménem. Obličeje si vcelku pamatuju, ale jména vůbec ne. Vloni mě zval na legendy Vašek Polívka, ale stavěl jsem nový hausbot, tak to nešlo. Snad letos, uvidím.“
Pavel Vydra
