Brun, Grohs a Capito o nezvladatelných děvčatech, Bellofovi a arabských sponzorech…
Úspěšný internetový žurnalista Karsten Arndt slavil s jeho pořadem „Alte Schule“ (Stará škola) premiéru: v mnichovském komplexu “Motorworld“ vyzpovídal tři legendy motorsportu poprvé „naživo“ před odborným publikem.
Na besedu si pozval úspěšného ex-závodníka a majitele týmů F1 a prototypů Waltera Bruna ze Švýcarska, německou legendu volantu Haralda „Nippela“ Grohse a bývalého vítěze Paris-Dakar, sportovního ředitele Forda, VW, Saubera, Williamse a McLarenu, Josta Capita.
Tohle je to nejzajímavější, co jsem stačil z 3hodinového pořadu a následujícího soukromého rozhovoru zaznamenat.
Osudové Le Mans
Hvězdou večera byl samozřejmě majitel týmu Porsche, se kterým se roku 1986 stal mistrem světa WEC, pozdější boss stáje EuroBrun-F1, Walter Brun. 80letý Švýcar se po ztroskotání jeho plánů Grand Prix ze sportu dokonale stáhl a není divu, že si většina z téměř 300 diváků přišla poslechnout právě jeho podání dějin (a trochu také jeho muzikální combo). „Jak jsem začínal? Prostě jsem jezdil po naší alpské vesnici jako blázen, až mi ženy ze sousedství doporučily zkusit závody do vrchu. Dnes už se u nás smí závodit teoreticky i na okruzích, pro mě toto povolení ale přišlo pozdě. U nás ve Švýcarsku je vždy všechno pozdě…
Na kopcích jsem se prosadil a Josef Schnitzer mi řekl, že je čas vyzkoušet okruhy. Pamatuji z té divoké začátečnické doby zvláště ME v Brně. Schnitzer mě posadil do svého BMW a řekl „Jen tak si vyzkoušej okruh…“ Pršelo a měl jsem problém s řazením. Zastavil jsem tedy v boxech, řekli mi ale, ať se tak nemám a ať zase mažu ven. Na konci jednoho takového sešupu, který se jezdil na pětku, brzdím a – řadím dolů bez úspěchu. Dovedete si představit, jako to skončilo. Letěl jsem do balíků slámy a přes ně…“ Brun sice nebyl žádný hazardér, dokázal spolehlivě dojíždět a vyhrávat, posluchačům ale nabídl ještě další crash-bonbonek: „O několik let později jsem na Sicílii skončil v jezeru. V 3 metry vysokém rákosu mě pak nemohli najít a kolem mě tam plavali dvoumetroví hadi…”
Jak se z poloprofesionálního závodníka Waltera Bruna stal majitel týmu, který byl v polovině 80. let tou největším soukromou organizací na světě? “Můj vztah k motorsportu byl až do doby, kdy mi Gerhard Schneider nabídl svou stáj, jen poloamatérský. K vedení stáje jsem se dostal jako slepej k hoslím. V Le Mans jsem měl za GS jet společně s Grohsem, Stuckem a Princem von Bayern na Schneiderově Sehcaru C6 (Sauber).“
A Harald Grohs hned doplňuje: „Dovedete si představit, že jsme tam nastoupili s autem, které před tím netestovalo ani metr? Hajzlík Stuck tušil, co to je za kraksnu a nechal mě jet v tréninku jako prvního. Ve 4. kole mi na rovince při 370 km/h uletěly obě dveře’! Tlak v kokpitu byl prostě tak velký, že je vylomil. Spravili to a jel Stuck. Brzy ale měl zlou nehodu – a od té doby jsem to auto už neviděl.”
Brun: “Já také ne… Schneider se poté dostaldo do finančních potíží a já mu všechno odkoupil.”
A jak začala Brunova spolupráce se značkou Porsche? “O málo později jsme byli zase v Le Mans a nedopadli jsme opět dobře. Tenkrát stál nový Porsche 935 něco kolem 635.000 dolarů. Tovární tým tam měl s sebou náhradní vůz a ten jsem jim odkoupil. Nikdy jsem poté už nespolupracoval s jiným výrobcem. S lidmi od Porsche jsem si vždy rozuměl a všechny smlouvy jsme zpečetili jen stiskem ruky. Se spolehlivými partnery se to dá dělat – proto jsem již 45 let rozvedenej….“
Harald Grohs vzpomíná na Le Mans takto: „Walter mi někdy pro motorsport připadal moc velký dobrák a najivka. Jinde se asi podvádělo víc, než u Bruna. Problémem tehdy byla ve WEC omezená spotřeba paliva. Pamatuji, že když jsem jezdil u btratří Kremerů s Krisem Nissenem, tak jsem vždy postavil mou plnoprsou přítelkyni vedle nádrže s palivem. Při tankování si rozepla o pár knoflíků víc a maršálek, který nás měl kontrolovat, nezaregistroval, že jsme doplnili i dalších 15 litrů z jiného kanistru.”
Jost Capito, tehdy sportovní manažer u Porsche, měl o závodu v La Sarthe co povídat: “Nasadit roku 1994 v Le Mans homologovaný speciál Jochen Dauera bylo výborným tahem. Podařilo se nám tak připravit auto, se kterým jsme mohli porazit favorizovanou Toyotu. Vědeli jsme, že jsme byli mnohem rychlejší a dokonce jsme začátkem úmyslně neodkryli všechny naše karty. Japonci byli strašně zklamaní, že se zase nedokázali prosadit. Jejich hvězdný-jezdec tehdy byl Eddie Irvine a toho náš homologační trik tak naštval, že mi přišel dát přes hubu do obytného vozu. Ještě dnes to vidím, jak mě honí nahého po paddocku (byl jsem jen ve slipech) a nadává “You cheating bastard!”
Stefan Bellof u Brun Motorsportu
Velký tématem večera samozřejmě bylo působení a smrt velkého Stefana Bellofa v týmu Brun: “Chtěl jsem ho v mém voze bezpodmínečně mít. Vždy jsem měl jen ty nejlepší jezdce. Třikrát jsem musel za jeho manažerem do Monaka – pak podepsali. Ne, nebyl jsem jeho šéf – se všemi v týmu jsem byl vždy kámoš, jinak nemáš šanci získat jejich motivaci a úspěch. Stefanova smrt ve Spa byla tím nejhorším, co jsem ve sportu zažil. Chtěl jsem toho pak hned nechat… Co se stalo s vrakem jeho Porsche? Motor jsme ještě zachránili, zbytek jsem nechal zmizet. Nikdy by mě nenapadlo, prodat to nějakému sběrateli, to se nedělá.
Grohs, který již přes 30 let žije s Bellofovou tehdejší partnerkou Angelikou, vzpomíná na Stefana takto: “Jednou mě Brunův manažer Peter Reinisch nasadil ke Stefanovi do auta. Bylo to v Brands Hatchi a Stefan to prý tak chtěl: “Když je Grohs v mém týmu, tak je na trati o jednoho idiota méně…” OK, dával mi 0,3s na kolo. Komu ale Bellof dával méně? Dojeli jsem čtvrtí.”
“Domov pro těžko zvladatelná děvčata” neboli Grohsův mega-bordel v Essenu
A pak Harald Grohs vybalil to, nač se všichni tešili: Jako aktivity v “Millieu” o kterých teď v 79 letech může otevřeně vyprávět: “Od 70. let jsem měl takové vedlejší zaměstnání – dělal jsem Hausmeistra v domově pro těžko zvladatelná děvčata (sál se válel smíchy). Vybudoval jsem z toho velmi lukrativní podnik a expandoval jsem i do Švýcarska. V každém kantonu jsem měl několik bytů, kde má děvčata působila. Jednoho dne se tam něco semlelo. Zavřeli nejen chlapíka, který pro mě vybíral peníze (byl shodou okolností i zaměstnancem Brun Motorsportu), ale i Waltera. Hned jsem tam lětel abych ho vykoupil. Na komisařství jsem se přihlásil a zeptal se, jestli mi mohou doporučit nějakou dobrou restauraci, kde bych se najedl, než na mě budou mít čas. V příští sekundě jsem měl želízka a ten policajt mi jen řekl, že si o restauraci nemusím dělat starosti, že dostanu najíst u nich… (sál v Mnichově opět propukl v smích) Byl jsem tam nakonec zavřenej 13 dní a Walter sedm. Pak nás najednou bez vysvětlení pustili. Měl jsem vůči Walterovi špatné svědomí, vždyť ani nevěděl, že jeho podřízený pracoval i pro mne. On ale jen mávl rukou a řekl, že to pro něj byla dost zajímavá zkušenost.” Brun: “Za to věznění mi pak stát vrátil 200 Franků na den – tak tedy vím, kolik si mě má vlast cení….”
IMSA – ráj dealerů drog
Na americký šampionát IMSA má Grohs zvláštní vzpomínky. I ty ho téměř přivedly za mříže: “V Americe se náramě vydělávalo. Byli tam týpci jako bratři Whittingtonové, nebo táta a syn a Paulové. Řekl bych, že 65procent týmů byly organizace na praní drogových peněz. Já za ně jezdil. Vzpomínám na senzační vývravu do Miami… Měli jsme vlastní gorily a patřilo nám celé poschodí hotelu – a na autě při tom ani jedna nálepka sponzora. V noci na nás přišlo FBI. Já tam lítal jen ve spodkách, prohledali můj pokoj a našli dva balíčky s bílým práškem. Měli radost z úspěchu, jen se divili, že na to nereagovali jejich psi. Byla to jen má dextroza, takže mě nezavřeli. Přišel jsem ale o 25.000 dolarů, které mi dal šéf týmu načerno a já je měl na pokoji v nákupním pytlíku. Něco podobného se stalo ještě jednou u jiného týmu – ani jsem si nezajezdil…” Dobře jsem si ale vydělal i s Japonci. Někdy v polovině 80. let jsme měli s týmem pana Obermaiera výborné výsledky v Le Mans a kvalifovali jsme se hodně vepředu. Přišli za mnou nějací Asijci, že nám prý odkoupí to místo za 150.000 dolarů. Obermaier byl takový seriozní a říkal, že to přeci nemůže ani za tak velké peníze udělat. Já mu jen řekl, že za takové peníze ne, protože 50.000 bude pro mě. Nakonec svolil a já měl k Japoncům od té doby výborný vztah – jezdil jsem za ně taky jejich šampionát.”
Lauda, Andretti a Hunt zírali
Ve formuli 1 Harald Grohs nikdy nejezdil, je ovšem podivuhodné, že jezdil tak nějak s ní. A jak!: “Během mých začátků jako tovární jezdec BMW mi pan Neerpasch jednou zavolal, abych přijel testovat jejich aktuální zbraň pro Le Mans, 3,5litrový přeplňovaný cesťák se 650 koňmi. Z dnešního pohledu je to neuvěřitelné, testovali jsme tam ale na mou duši společně Formulemi 1 – dohromady! No a přihodilo se, že jsem na té dlouhé rovince díky lepší aerodynamice a ohromné páře motoru několik F1ček předjel! O přestávce pak přišli Andretti, Peterson, Lauda, Hunt a další k nám a chtěli ten motor vidět. Paul Rosche jim ale nic neukázal. To byl pocit – já malý Grohs a všichni ti šampioni kolem mě… Odpoledne pak Rosche nechal zvýšit tlak turba na 1,35 barů, což znamenalo 830 koní. Prý že si vyzkoušíme kvalifikaci pro Le Mans. Při akceleraci mi ta brutální síla ale varvala již ve druhém rychlostním stupni celou osu náhonu. V Le Mans to s tím autem byla čistě reklamní záležitost. Pomaloval ho Frank Stella (Grohs mu proto říká kvůli designu Milimeterauto), a chvilku jezdilo. Směli jsme tehdy ovšem spotřebovat jen 120 litrů za hodinu – náš turbo je ale zhltl už za 40 minut….
Mistrem světa WEC v nemilovaném Japonsku a million od Ecclestoneho
Slova se na to ujal znovu Walter Brun: “Když jsme se roku 1986 ve Fuji stali mistry světa, tak jsem tam s týmem nebyl. Neměl jsem Japonsko rád o té doby, co nás jednou vyhodili pro pár legrací z hotelu. Pili jsme tehdy všichni mou specialitu – kafe s Williams-šnapsem – a pilo také dámské osazenstvo hotelu. Oni pak na nás, že jsme prý chtěli ta nezletilá děvčata opít. Zaprvé u Japonek nepoznáš kolik jim je a zadruhé pily dobrovolně… Pak jsme našeho na mol opilého technika Rudiho Walche svlékli a položili do výtahu. Stavěl v každém poschodí a Japonci z toho měli štěrbinky na kvadrát. Nás ale manažer vyhodil…
Zajímavý byl také zážitek z Montrealu roku 1990. Tenkrát měli na trati poklopy kanalizace pro olympijský bazén, které nebyly pořádně připevněné. Jesus Pareja o jeden zcela zničil auto, a kdyby neseděl v kokpitu vpravo, tak by ho ten dekl rozpůlil. Do nehody bylo zapleteno i mé druhé auto. Obě na šrot a já zažaloval pořadatele. Státní žalobce okruh uzavřel a s tím měl problém Ecclestone, protože se tam měla po nás jet velké cena Kanady. Bernie mi zavolal a prosil, abych tu žalobu stáhl, že mi za to zaplatí million. Udělal jsem to a druhý den byl milion na mém kontě!
Na ten čas v mistrovství světa prototypů jsem zvláště hrdý. Nasadit v Le Mans coby soukromý tým 5 aut, to jen tak nikdo nedokázal. Ani továrny. Od každého jezdce jsem bral kolem 100.000 dolarů sponzorského příspěvku.”
Waterloo ve Formuli 1
O tom, jak nastoupit do lesklého světa F1 jako milionář – a opustit ho zcela ožebračen, ví Walter Brun své: “Koncem 80. let jsem měl výborného sponzora ze Saúdské Arábie. Chtěl mi zaplatit postup do F1. Dodnes mi dluží 38 milonů dolarů…. K tomu se přidružila nepříznivá skutečnost, že mi pan Piech od Audi nedodal slíbené motory. Všechny nemovitosti jsem musel prodat a o všechno jsem přišel, abych zaplatil vzniklé dluhy. Splácel jsem je ještě před deseti lety…. To byla cena za 3 sezony Grand Prix… Z mých jezdců tam byl jasně nejrychlejší Roberto Moreno. Byl lepší než opěvovaný talent Stefano Modena. Na druhé straně jsme měli také Claudia Langese, který 14krát zůstal viset v předkvalifikaci. Bylo těžké, držet ho při náladě, měl ale dobré sponzory. Ani nevím, kde jemu dnes konec…”
Jak se Capito dostal do Dakaru…
Jost Capito je nenápadný, věčně usměvavý Němec, do kterého by nikdo neřekl, že vedl sportovní oddělení gigantických automobilek a F1. Začínal jednostopě a v blátě: “Byli jsme fandové do motorek. Táta, já a bráchové jsme jezdili cross, endure a 6denní. Jednou se táta s mámou vydali do pouště na dobrodružnou dovolenou – a narazili tam na karavanu úplně prvního vydání Paris-Dakar. Hned rozhodl, že to musí jet taky. A zatáhl do toho i mne. Vyhrát tam s Mercedesem Unimog hodnocení trucků považuji dodnes za můj největší úspěch ve sportu. Tehdy Dakar ještě nebyla tak drahá jako dnes – a sériový Unimog toho hodně uměl, takže jsme nemuseli moc investovat do úprav. Startovat v Dakaru a organizovat vlastní tým, to mě v zásadě naučilo všemu, co jsem později potřeboval ve vedoucí roli u Porsche, Sauberu, Forda, VW, Williamsu a McLarenu. Byla to ale fyzická a psychická zabíračka. Po mém prvním Dakaru jsem měl velké problémy. Ještě 6 měsíců po závodě jsem se budil, aniž bych věděl kdo jsem a kde jsem. Psychiatři mi později vysvětlili, že to bylo mnohatýdenním nedostatkem spánku – při té rally jsem spal jen tak asi 2 hodiny denně…
…a k BMW?
“Mým cílem vždy bylo, pracovat pod Paulem Roschem u BMW. Proto jsem šel studovat techniku do Mnichova. Vše se mi splnilo – a bylo to nakonec ještě lepší, než jsem si vysnil. Jednou jsem v noci zatrousil do jejich posvátných sklepení. Stál tam Benetton-BMW F1. Vlezl jsem si do něj a vyzkoušel všechny ty páčky a tlačítka. Až to najednou udělalo ránu a já i auto jsme byli bílí od hasícího prášku. Dodnes jsem se k tomu nepřiznal,” směje se Capito.
Grohs: Zachránce Porsche Cupu v Belgii
Jost Capito byl zodpovědným ředitelem Porsche za značkový pohár Carrera Cup právě v dobách, kdy tam jezdil (a podváděl) mimo jiné také Grohs. Jezdec-koumal po letech prozradil: “Měli jsme tehdy všichni problém s předním spoilerem. Například ve Spa se jezdilo brutálně před Bus-Stop šikanu. To sice přineslo kolem 200 otáček více pro rovinku, zničilo to ale spoiler, za který chtěli u Porsche kolem 550 Marek. A tak se přihodilo, že po tréninku a kvalifikaci nejeden tým tenhle díl už neměl. I u servisu Porsche došly. “Náhodou” jsem si nechal tyhle spoilery vyrobit z jiného matreriálu a mnohem levněji v Čechách. Nevýhodou bylo, že jsem jich musel koupit hned 50. Komisaři mi na to přišli a vlastně mě chtěli diskvalifikovat za nedovolené modifikace. Teď se ale všem náramě hodilo, že jsem jich měl “pár” s sebou a s požehnáním továrny jsem je směl s “malým výdělkem” rozprodat konkurenci, která je potřebovala. Kdyby tehdy nemohl Porsche Cup nastoupit, tak by musel Ecclestoneovi zapatit 2 miliony – to jsem Capitovi uspořil…
Brunův návrat do historického sportu?
Hodně fandů pálila pod prsty otázka, zda a kdy Walter Brun opustí svůj exil muzikanta-gastronoma a objeví se znovu v kokpitu? “Nedávno jsem testoval Porsche 956 v Le Castelletu a příští týden mi Freddy Lienhard půjčí podobné auto v Hockenheimu. Se svým super-Jeepem jezdím po autobahn kolem 300km/h, tak proč bych to nedokázal také na dráze? Všechno chce jen cvik. Dnes zvládám muziku – dříve jsem zvládal motorsport, dvě ženy najednou a psa současně…”
Konkrétně tedy neodpověděl – snad se mu ale povídání o motorsportu líbilo natolik, že se někdy objeví, při nějakém historickém podniku. Tak, jak to dělá všudybýlek Harald Grohs 25 víkendů v roce…
Text a foto: Roman Klemm